Daniel Tarrento

Narodil jsem se před 17 (a něco) lety ve městě Mist v rodině obchodníka. Můj otec se jmenuje Maxmilián Tarrento, je mu 47 let. Moje matka se jmenuje Lorelin Tarrento (otec ji důvěrně oslovuje Lori) a je jí 42 let. Dále mám dva starší bratry Reginalda (22) a Alexandra (20) a také mladší sestru Julii (15). Další rodinu tady nemám, protože naše rodina je původem z jihu. Dědeček s babičkou během Velkých Válek „emigrovali“ sem na sever a měli jediného syna – mého otce, ten si vzal místní dívku a měli spolu 4 děti J Takže jsme vlastně takoví míšenci (napůl jižané napůl seveřané). Děda ani babička už nežijí.

Můj otec je kupec – obchoduje se vším možným. Vlastně je to takový překupník-na venkov vozí nářadí a jiné praktické věci vyráběné ve městě a odtud vozí o města hlavně potraviny, někdy bylinky a tak podobně. Máme doma vůz a dva koně, se kterými otec jezdí. Poslední dobou mu hodně pomáhá Reginald, kterého to baví a pravděpodobně převezme řemeslo (je chytrý, počty mu šly vždy dobře a ve smlouvání je skoro tak dobrý jako otec). Alex je zase velký silák. Neustále doma mává s mečem, který mu otec jednou přivezl – říká, že se chce stát šermířem. Julie je doma s matkou a pomáhá jí se starat o domácnost.

Já jsem (ve vší skromnosti) podědil asi nevíc inteligence. Odmala jsem strašně zvědavý a zvídavý. Když rodiče u mě viděli nadání, nechtěli abych ho promarnil, a tak mi v rámci svých možností zařídili vzdělání. Zaplatili mi soukromého učitele, který mě obstojně naučil číst a psát (umím to nejlíp z celé rodiny, teda vlastně kromě mě to umí ještě otec a Regi), naučil mě slušnému chování a dobrým mravům ve společnosti a také mi vyprávěl spoustu věcí o městě a chodil sem s ním na procházky městem, to jsem měl nejradši. Taky jsem od útlého věku čmáral na kdeco kdečím. Kreslil sem cihlou, křídou, do písku. Strašně mě to bavilo a baví do dnes (i když mi to ze začátku moc nešlo a než cokoli jiného to připomínalo čmáranice). Dnes už je to o něco lepší, ale chtěl bych jednou umět opravdu pěkně malovat barvami.
Maminka má ráda společenský život, ale když se stará o domácnost se 4 capartama, tak si ho moc neužije. Vzpomínám, jak mi vyprávěla o společenských událostech ve městě, o zábavách, plesech a podobně, když hnětla těsto na chleba a já si v duchu představoval, jaké to asi je. Když měla chvilku volnou, tak jsme si hráli, že jsme na plese a maminka mě učila tančit. No kupodivu jsem z toho i něco pochytil a ještě dnes si pamatuji kroky. Jindy jsem si zase hrál s Alexem a šermovali jsme spolu – on s dřevěným mečem a já míval dlouhou dřevěnou hůl. Docela mě to bavilo a dokonce jsem se i trochu naučil s tou holí zacházet, ale na Alexe jsem nikdy neměl.

Asi před půl rokem se mi nějak dostala do ruky knížka o theurgii a theurzích – jaké dokážou neuvěřitelné věci až člověk žasne…. V tu chvíli jsem věděl, co chci v životě dělat, do té doby jsem to tak nějak podvědomě tušil, ale od tehdy to vím přesně. Pro to jsem se narodil – pro theurgii mám všechny předpoklady. Jsem předurčen stát se theurgem! A protože rodiče se snažili mi splnit co mi na očích viděli (ovšem ne vždy to šlo), poprosili místního theurgického Mistra Syrilliana, jestli by se na mě nepodíval. Ten souhlasil, že si mě na týden vezme a vyzkouší, jestli jsem vhodný adept na theurgického učně. Byl to ten nejnáročnější týden v mém životě – tolik jsem toho ještě nikdy nepřečetl, tolik nenastudoval a tolik věcí si nezapamatoval. Ale číst theurgické texty mě šíleně bavilo, hltal jsem každé slovo. A sedmého dne, když si mě Mistr Syrillian přezkoušel, byl sám překvapený – tohle nečekal. A tak řekl rodičům, že si mě vezme k sobě do učení. Za toho půl roku jsem se už leccos naučil, jsem pilný student theurgického umění. Mistr mi říká, že hlavně musím být trpělivý a že ze začátku se mi věci málokdy podaří, ale že díky své píli a svědomitosti se můžu hodně vypracovat a jednou…..jednou by ze mě mohl být veliký theurg. Už jsem se několikrát dostal do astrálu a před týdnem se mi dokonce podařilo vyvolat svou první formuli! Mistr byl spokojený. Řekl, že teorie bylo zatím dost a že si musím nabyté poznatky vyzkoušet v praxi. Nařídil mi trénovat duševní cvičení a meditace pro vstup do astrálu. Až si všechno řádně vyzkouším, mám přijít a budu studovat další praktiky a zlepšovat se v dosavadních.

Když jsem se vrátil domů, všichni byli zvědaví jaké to bylo (nejvíc Julie). Tak jsem jim to všechno musel vyprávět. Otec byl na mě hrdý. Bylo mi divné, že mě nepřišel přivítat Alex, ale pak jsem se dověděl, že Alex nastoupil do šermířské školy. Tak si také vybral svou cestu.
Řekl jsem otci, že mi Mistr Syrillian nařídil cvičit, a že jsem si říkal, že by možná nebylo od věci, kdybych se trošku podíval do světa, třeba jen na chvíli, ať se trochu otrkám a mám nějaké příležitosti prakticky se pocvičit ve svém umění. A třeba si najdu nové kamarády. Otec se ze začátku zdráhal a nechtěl mě pustit, prý v 17 mám na podobné věci ještě čas, ale po pár hodinách přemlouvání a hučení do hlavy nakonec povolil. Druhy den si mě zavolal a málem mi tím, co mi řekl vyrazil dech. Prý: „Ještě včera jsem si myslel, že jsi můj malý klučina, ale vidím, že během těch měsíců u Mistra Syrilliana jsi rychle dospěl. Měl to být dar k tvé zletilosti, ale budiž, chceš jít do světa, tak ti to dám už teď. Přece nepůjdeš s prázdnou.“ A vytáhl nádhernou těžkou kovanou hůl – byla perfektně vyvážená a úplně nová. Zkusil jsem s ní pár chvatů a věděl jsem, že si budeme rozumět. Pak mi dal ještě dlouhou dýku a měšec s 30 zlaťáky. „Už nejsi můj malý chlapec, jsi dospělý muž. A proto by ses měl jako dospělý muž naučit hospodařit se svými prostředky. Tady máš 300 zlatých-je to obrovský jmění, tak ne že ho rozkutálíš během pár týdnů. Šetřili jsme ti na to celý život, je to dar k tvé plnoletosti, ale dávám ti ho už dnes. Víc peněz ode mě ale nečekej. Další si budeš muset vydělat jak budeš umět. To samozřejmě neznamená, že bych tě vyháněl z domu, vždy se sem můžeš vrátit a bydlet tu. Vždyť jsi náš syn a dělal jsi mi vždycky radost. Tak doufám, že mi nepřineseš zklamání ani teď. Buď sbohem synku!“ Zamáčkl slzu a spěšně odkráčel. Byl jsem ohromen tohle jsem vůbec nečekal. Když jsem se vzpamatoval, sešel jsem dolů a oznámil zbytku rodiny, že načas odcházím. Maminka ani sestra se neudržely a začaly plakat. Reginald mi popřál hodně štěstí a ať se ve zdraví vrátím. Objal sem se s matkou a setrou a pošeptal jim do ucha, že se brzo vrátím, ať nemají strach. Dal jsem jim polibek na rozloučenou a otočil se, sebral své věci a vyrazil do širého světa….

Vzhled: Jsem mladý vysoký a spíše hubený kluk - po tátovi (185cm, 82 kg), mám krátké tmavé vlasy, hnědé oči (ty mám zas po mamince) a začínám si pěstovat bradku. Oblečení mám takové normální-prostě jako kupecký synek (střední třída). Nosím s sebou okovanou hůl.

Novinky: Od kněžích Elis jsem si jako odměnu dal ušít šedý plášť. Chtěl jsem sice černý, ale oni takovou látku nevedou. Taky mám skvělé nové boty. To za garot. A aby na mě nemohli medvědi, tak jsem si koupil kožené mírně zdobené brnění. Navic mam skvělý spací vak, který mi všichni kamarádi závidí.

Zajímavé schopnosti a dovednosti: Jak už jsem se zmiňoval, trénoval jsem doma s bratrem boj. Okovaná hůl mi vždycky padla do ruky. Taky jsem s maminkou tancoval a občas kreslil. Hlavně po zdi. Ale theurgie je mojí největší vášní.

Jejich změny a zlepšení: Poté, co jsem sejmul svou holí víc krys, než jsem jich v životě do té doby viděl, tak si myslím, že bych bráchu v souboji svou holí klidně porazil. Taky jsem kreslil. Jednou jsem nakreslil Sali, jak sedí u ohně. Docela se jí to líbilo, takže to asi nebylo tak strašné.

Danovy theurgické pokroky:
Daniel umí vyčarovat ohnivou kouli! Nebojácně ji vystřelil na zuřivého krolla, čímž ho naštval ještě víc, a také ožehnul naši statečnou Mišku. Nic to ovšem neubralo na dokonalém efektu, takže zbytek družiny zíral s otevřenou pusou a málem zapomněl bojovat.
Posledního dobrodružství se Dan nezúčastnil, neboť byl zrovna na theurgickém sabatu. Prý tam tancovali nazí s mladýma ženskýma kolem nějakých kamenů. Dan tvrdí, že to pro něj bylo po odborné stránce velice přínosné, ale nahaté ženské zapírá.

Neobvyklé položky v inventáři:
Bohužel jsme se ještě Danovým novým batohem neprohrabávali. Ale i to časem přijde. Určitě by se tam už teď našly nějaké ty lebky, černé svíčky a tak.

Čeho se bojí:
Zatím medvědů. A po další zkušenosti zuřivých krollů, kterým jde pěna od huby a máchají cepem, i když by měli být už dávno mrtví.
A zbytek družiny přesvědčuje, že by se měli bát démonů.

Typické rčení:
Zvu vás!