Musíme jednat. Hned teď! Danielovi se ulevilo, jakoby nečekal, že mu budeme chtít pomoct. To je blázen! Kdo by ho v tom teď nechal? Bohužel ten theurg se nepodepsal a Daniel tvrdí, že si nevybavuje, koho to mohl takto moc urazit, takže jsme neměli jedinou stopu, kde Julii hledat. Naštěstí Danovi rodiče o ničem nevěděli, protože Julie měla být s kamarádkou někde na venkově. Asi ji unesli odtamtud.
V domě Juliiny kamarádky se na nás služebná tvářila dost divně a připomněla nám, že slečna Julie přece poslala jejich slečně list, že je nemocná a na výlet s ní nepojede. Hezké. Takže ji unesli na cestě mezi Tarrentovic a kamarádčiným domem. Únos tady v Mistu a cech by o něm nevěděl? Zaběhla jsem za kolegy z Křídla, ale neměli o ničem ani páru. Tohleto je pořádek! Aspoň jsem jim oznámila, že zase odjíždím. Zkousli to docela dobře. Ještěže už nedělám u Dvojčat, stejně by mě s takovýmito absencemi vyhodili.
Nakonec nám poradil Danův mistr Sirilian. Ať jedeme k theurgovi, který sabat pořádal. Ten bude vědět, koho tam pozval, a kdo by tedy mohl ten Přítel být. To ale znamená trmácet se až do Vínova. Ptala jsem se Dana, jestli nemůže něco zjistit přes ty démony nebo astrály nebo co, ale vrtěl hlavou. Jak je možné, že jednou pozná, kdo je vlkodlak, nebo že hrobník spí ve svém domku a současně nemůže najít svoji sestru ani si vzpomenout, koho to na sabatu tak hrozně naštval? Ty kouzla jsou tak nespolehlivé!
Celý tento podnik se mně přestává líbit. Copak nemůže seznam účastníků sabatu zjistit Dan i jinak? Co když dojedeme do Vínova a ten chlap nás pošle zas na opačný konec světa? Mám hroznou rýmu. A nemůžu spát kvůli těm hrozným snům.
Mají štěstí! Nikdo to nekomentoval a Banny vypřáhl koně, důležitě změřil velikost kola a snaživě odcválal zpátky do Sposova. Vrátil se až za hodinu a vedl koně, na kterém měl připevněné úplně nové kolo. S optimistickým výrazem ho sundal a nasadili jsme ho. Ovšem jaksi - díra v kole byla o něco větší než ... a naopak kolo samotné bylo zase menší. No, stejně jako předtím, ani tentokrát to nikdo radši nekomentoval. Banny byl trochu zaražený, ale pak prohlásil, že to vůbec nevadí, on že je s kolářem domluvený a ten mu kolo na požádání vymění. Takže milé kolo zase naložil na koně a vyrazil ke Sposovu podruhé. Přitom si mumlal: "Já jsem si myslel, že mám vzít to druhé. No ale když toto bylo přesně na tu pěst, no tož já nevím...doufám, že to druhé bude to ono...no jo...no snad jo..." Za další hodinu byl zpátky a tentokrát kolo sedlo jak ulité a mohli jsme jet dál. Samozřejmě, že mě na kozlík už nikdo nedostal. Já jsme přece nemocná!
A zase na cestě. Konečně přišlo jaro. Daniel mi natrhal kytku sněženek. Hm, to je od něj milé, ale já bych radši něco proti bolení hlavy. A navíc mi slunko svítí do očí. A Orni si protivně pohvizduje, protože jeho ruka začíná být v pořádku. Chtěla jsem mu za to vynadat, ať je zticha, ale večer natrhal nějaké bylinky a uvařil velice příjemný čaj. A Dan mi udělal obklad.
Jdeme za tím theurgem, co pořádal sabat. Byla jsem trochu zklamaná, že bydlel v normálním domě a nikde okolo nebyly vidět takové ty tajemné kameny, kolem kterých ti theurgové v noci tancují s nahýma ženskýma. Daniel se po mně díval, jakoby chtěl naznačit - já vám to říkám pořád, že se tady nic takového nedělo. Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem docela ráda, že Dan s žádnýma nahatýma ženskýma netancoval. Asi.
Ten theurg byl vousatý a starý a měl obrovskou pracovnu plnou knížek. Dan o něm mluvil s velkou úctou a slíbil nám, že u něj možná uvidíme démona. Když se ten theurg nedíval a řešili s Danem jakési seznamy, nenápadně jsem si prohlédla tu pracovnu, otevřela pár šuplíků a skříní, ale žádný démon tam nebyl. Když si toho Dan všiml, tak něco zašeptal hostiteli a ten mi přinesl tlustou knížku otevřenou na obrázku čtyřruké vychrtlé nestvůry. Tak to že je démon. Hm. A jak by se něco takového asi tak vešlo do té kovové koule ze hřbitova? Daniel nad mou otázkou zavrtěl hlavou a přestal si mě všímat. Tss.
Nakonec podle pečetě na dopise vydedukovali, kdo by ten darebák, co unesl Danovu sestru, mohl být. Jmenoval se Lofondon a bydlel ve Střihově. Sláva! Ten není zas tak daleko, aspoň podle mapy, co nám ukázali. Jen tam odtud nevede žádná cesta. Budeme muset divočinou.
Odpoledne jsme narazili na staré bitevní pole. Určitě se tu odehrála nějaká strašná bitva z Velkých válek. Všude kosti, štíty, zrezivělé zbraně. Projeli jsme v klidu a tichu, to místo mělo zvláštní atmosféru, kterou jsme si nedovolili narušit.
Navečer jsme museli nechat vůz v lese. V tomto terénu už bychom s ním dál neprojeli. Pobrali jsme věci, vypřáhli koně a ještě do noci jsme pokračovali po vlastních. Vzala jsem si první hlídku. Stejně se mi špatně usíná a pak se mi zdá o přízracích a vlcích, až se budím zpocená. Dlouho se nic nedělo. Pak jsem postřehla na rozhraní světla z ohně a tmy okolního lesa obrys postavy. Vážně tam něco stálo! Vyskočila jsem, kuš v ruce. Udělal krok dopředu. Byl to člověk, měl plášť a na hlavě kapuci, meč a luk. Pohrozila jsem mu kuší, ať se nehýbá a vzbudila ostatní. Tichým hlasem se silným přízvukem namítal, že to není potřeba, ale já vím svoje. Až když byli všichni na nohou, nechali jsme ho přijít dřív. Přistoupil k ohni a sundal si kápi. No teda! Nebyl to vůbec člověk! Temný elf. Jako Xartos. Uvolnili jsme se a pozvali ho sednout. Myslím, že byl docela překvapený. Nakonec jsme si příjemně popovídali, varoval nás, že v lese okolo číhá něco zlého, s čímž se stejně teď nedalo nic dělat a pak odešel. Podivné setkání. Doufám, že to zlé, co obchází okolo, má zrovna na práci něco jiného než obtěžovat unavené pocestné.
Nervozita už se přenesla na všechny. Fuj, ať už odtud zmizíme. Sotva jsem na to pomyslela, zaznamenala jsem nad sebou rychlý pohyb. Nahoře ale skrz tu mlhu nebylo nic vidět a najednou svist! Na Daniela dopadlo něco velkého bílého. Do perkele! Obrovská bílá síť. Až bych skoro řekla, že vypadá jako pavučina. To bych se teda ale nechtěla setkat s tím, co ji utkalo. Banny k němu přiskočil a zkusil odseknout vlákno, které tu síť spojovalo s něčím neviditelným nad námi. Přilepil se mu k tomu meč a tak tak že ho vyprostil. Daniel nadával a škubal sebou, ale ta síť ho držela dobře a k tomu spadla vzápětí ještě druhá. To už Dan ležel na zemi celý omotaný bílou lepkavou hmotou. Kuš jsem měla připravenou, ale cíl nikde. Orni zkusil naslepo vystřelit nad nás. Než jsem se vzpamatovala, zasvištělo to znovu a ve vteřině byl těmi pavučinami omotaný i Banny a vlákna, které končila někde nad námi, se dala do pohybu. Stihla jsem jednou naslepo vystřelit, pak ta vlákna spadla na zem a z oparu se směrem k nám vynořili dva ohromní pavouci.
Byli víc než půl metru vysocí s dlouhýma chlupatýma nohama. No to bylo odporné. Daniel s Bannym sebou jen bezmocně škubali, jenže pavučina je nepustila. Miška tasila šavli a vyběhla proti těm obludám. Vypálili jsme s Ornim najednou a jeden pavouk odešel do pavoučího pekla. Pak se ale ukázali další dva a současně se smotek s Danielem dal do pohybu. Ten sebou zmítal a kroutil se, ale vlákno, kterého ho táhlo, bylo opravdu silné. Držela jsem s ním krok a pálila do těch zbývajících pavouků. Vypadalo to, že Miška si s nimi poradí, a tak jsem se rozběhla kolem vlákna, abych viděla, co si to Daniela přitahuje.
Za hustým křovím bylo malé prostranství a pak díra do země. Nebo vlastně chodba. Něco jako jeskyně. A Dana i s Bannym to táhlo dovnitř. Doběhla jsem k ústí. Okolo nebylo nic, čím by se vchod dal zablokovat, zevnitř šel smrad a byla tam tma. Neměla jsem nejmenší chuť lézt dovnitř, tak jsem jen vystřelila po směru vlákna. Nic se nestalo. Dan a Banny už byli blízko a dobíhal i Orni. Bude mě krýt, řekla jsem si a vběhla do jeskyně. Po pár krocích se nade mnou objevilo něco nepředstavitelného.
Nohy, smrad, chlupy, trny, oči, jedna ohromná hmota, která na mě vyskočila z totání temnoty. Bodla do mě sosákem. Hrozně to bolelo a pak to začalo palčivě pálit. Obrátila jsem se a utíkala, jak snad ještě nikdy. Za mnou z chodby vylezl dvoumetrový ohyzdný pavouk. Orni do něj pálil jeden šíp za druhým. I já jsem nakonec zastavila a ještě do něj nějakou tu šipku poslala. Ale podlamovaly se mi nohy, vnímala jsem jen tu hroznou bolest v ráně. Pak se ten ohromný pavouk zhroutil. Musela jsem si sednout, v rameni mi škubalo. Orni, u velké Melitelé, udělej něco! Pomoz mi, prosím. Viděla jsem před očima barevné kola, hučelo mi v hlavě, přestala jsem cítit zbytek těla. Orni ke mě přiskočil a vysál mi zraněné rameno. Strašně to škubalo, ale uviděla jsem jasněj. Pak jsem zase začala cítit. Jakoby mě někdo opékal nad ohněm. Melitelé! Ááá ...a pak to začalo pozvolna ustupovat. Ještě nějakou chvíli to trvalo a pak už jsem byla schopná vnímat, co se kolem mě děje.
Orni měl plné ruce práce. Obvázal Mišku, která poznamenala, že ji ty její rány trochu pálily také, ale už to přešlo - překvapuje mě, co všechno snese hobití tělo, a potom usekl té mrtvé obludě jeden dráp ostřejší než dýka a pomalu začal vyprošťovat Bannyho a Dana. Kdyby mi nebylo tak mizerně, tak bych se musela smát. Byli celí polepení tou tuhou bílou hmotou. Nešla sundat ani z šatů ani z těla. Dan si chtěl strhat ty kousky z tváře a přilepily se mu k nim ruce. Chvíli běsnil s rukama na obličeji, než se Banny konečně slitoval a pomohl mu je odtrhnout. Asi jsem se fakt smála a Dan se zatvářil uraženě. Zato Banny našel hned způsob, jak s lepkavosti zbavit. Vyválel se v listí a jehličí! Vypadal jako lesní démon, ale fungovalo to! Už se k nikomu a ničemu nelepil. Cukaly mi koutky ještě celý den, kdykoliv jsem se na ty dva podívala.
A Miščino kotě se po tom zmatku už nenašlo.
Už vidíme Střihov. Leží v táhlém mělkém údolí před námi. Právě jsme dorazili k malému oltáříku se symbolem Slunce. Asi sem, doprostřed polí, chodí místní lidé obětovat Elis, staré sluneční bohyni. Natrhám jí také květiny, je dobré chovat se i k cizím bohům s úctou. Koneckonců, Banny ji uctívá. Na oltáři ležely také drobné předměty - spony, hřebeny, zrcátko, pentle...Banny hned sáhl po hřebenu a snažil se usměrnit to křovisko, co mu roste na hlavě. Po chvilce marného snažení si vzal zrcátko, aby zkontroloval svůj výsledek. A jak se do něho podíval ... zmizel.
Banny? Bannýýý! Co to proboha bylo? Nikde není. Banny! Daniel mávl rukoui, aby si zjednal klid a hrozně se soustředil. Nedočkavě jsme obcházeli kolem a rozhlíželi se, jestli se Banny ještě třeba někde neobjeví. Pak nás Dan přivolal a řekl nám, že Banny je někde úplně jinde a bojuje se třemi skřety. Tedy teď už vlastně jen se dvěma. A víc říct nedokázal. Ovšem nevypadalo to, že bychom s tím mohli cokoliv dělat. No možná to byl nějaký boží záměr, kdo ví ... Budeme doufat, že jak zmizel, tak se Banny zas objeví.
Dohodli jsme se, že nebudeme vzbuzovat zbytečný rozruch a tedy, že do Střihova půjdu jen já a pokusím se o Lofondonovi vyzvědět, co se bude dát. Střihov je spíš větší městečko než pořádné město. Většina jeho domů je ze dřeva, působí nově a staře zároveň. Kdosi mi pak vysvětlil, že město před pár lety lehlo popelem a skoro celé jej znovu postavili. No, to je určitě záslužné. Ovšem o Lofondonovi tady neslyšeli. Naštěstí mě pak nějaká dobrá duše poslala za zdejším náměstkem.
Byl to nefalšovaný úředník. Vlastně úředníček. Byl to hobit, ale takového jsem ještě neviděla. Jakoby měl v sobě rtuť. Mluvil jako šípomet. Polovině slov jsem nerozuměla, ale byl velice ochotný a ačkoliv Lofondona také neznal, začal prohrabávat nějaké úřední knihy. Tady se asi zaznamenává úplně všechno. A taky že to nakonec našel. Jistý Lofondon před pěti lety koupil starou zřícenou tvrz od místní vojenské posádky za symbolickou cenu. Tvrz se nachází na západ odtud, přímo na okraji začarovaného pralesa. Pod ní leží jen jedna vesnice a vede tam ze Střihova polní cesta. Skvělé. Takže pán se nám odstěhoval na vlastní zříceninu, aby tam mohl provádět svoje démonické kejkle s ubohou Danovou sestrou! Asi mu v dětství vyprávěli moc pohádek o starých mocných čarodějích. No my už mu ukážeme, jak to s těmi černokněžníky většinou dopadlo...
Došla jsem pro ostatní a ubytovali jsme se. Ve sklepeních pod hospodou měli horký přírodní pramen, který byl úplným požehnáním pro naše unavené těla. Hospodská byla zralá ženská, docela ochotná, jen se kolem nás nějak často ometala. Nelíbilo se mně, jak se dívala na Daniela. To je náš přítel, nadaný theurg s velice vážným posláním a ne nějaký její zajíček! Chtěla jsem nás těch jejích významných úsměvů zbavit, a tak jsem objednala pokoj pro čtyři. A ona, že má jen třílůžkové a potom samotky. No tak to zvládnem i na třech postelích, ne? Jenže Dan se zvedl, prohlásil, že on klidně bude dnes spát sám a vyzývavě se na tu fuchtli usmál. Podívala jsem se na něj pořádně a nevěřila svým očím! On to snad myslí vážně! Půjde s nějakou takovou ...místo toho, aby spal s námi - vždyť kdoví, jak bychom se na ty tři postele nakonec poskládali? Uhnul mi očima a než jsem ze sebe mohla něco vypravit, sebral si věci a odešel nahoru.
No to je teda ...ten idiot! A co měly znamenat ty kytičky, co jsem od něho dostala? A ty obklady? Vždyť jsem kvůli němu urazila skvělého léčitele Orniho a on teď ...To mi udělal určitě schválně. Mít tady teď ten obrázek, co mi vloni nakreslil, tak ho hned spálím. Už s ním nechci mít nic společného!
Když Orni uviděl, jak Dan překvapivě zmizel, trochu rozpačitě se usmál a zamrkal na nás: "Tak pojďte, holky, zvládneme to i ve třech. Bude to bezva." Co tím myslel? No koneckonců, Dan si teda vybral, tak já nemám důvod, proč bych odmítala Orniho, kdyby chtěl. Navíc je mnohem hezčí než Daniel ... Jenže Orni je taky takový pařez! Žertoval na Danův účet a pak zalezl do postele a usnul. Miška jako obvykle nic neřešila a usnula taky.
Oba jsou idioti! Pitomci! Příště si můžou ty čajíčky, obkládky a řečičky strčit někam. Copak jsem taková obluda? Jeden si vedle užívá s nějakou cizí ježibabou, zatímco jeho sestra někde trpí, a druhý dělá, že mě nevidí. No já vám dám. Ach jo. A navíc. Spaní na takhle mokrém poštáři není nic příjemného.
Jeli jsme celý den. Já a Miška na koni. Daniel mi ho chtěl vést. Co to zkouší? Ať si trhne nohou. Zato Miška, ta si celý den užívala. Seděla na koni jako přibitá, nohy jí trčely do stran a Orni koně vedl. V noci jsme přespali v lese. Daniel po mě ublíženě pokukuje. A co čekal?
Opatrně jsme se přiblížili k okraji vesničky. A už nebylo o čem pochybovat. Vzduch byl naplněný nechutným nasládlým zápachem. Všichni jsme ho poznali. S tlukoucím srdcem jsme vešli mezi domy a uviděli jsme je. Vesničany.
Doufám, že je to zlý sen, ale vím, že není. Vypadá to tady jako v mých nočních můrách z poslední doby, ale vím, že to sen není. Teď už vidím, že v tomto světě je skutečnost vždy ještě horší než ten nejhorší sen. Melitelé, nevím ani, proč se k tobě obracím, protože ty tady nejsi. Sem se nedíváš, protože ty máš ráda život a ne tohle. To ani není smrt. Ano jsou mrtví. Ale jak? Proboha! Nestačí, že někdo prostě zemře? Šípem, mečem, jánevímčím? Proč jsou tihle lidé roztrhaní na kousíčky? Proč jsou jejich těla rozškubaná, tlející maso se mísí s bílými úlomky kostí, všechno kolem je hnědé starou krví a prostoupené naskrz odporným pachem rozkladu? Proč tady přede mnou leží kus lidské ruky? A kousek dál hlava? Proč jsou zdejší domy plné mrtvých, kteří v hrozných pozicích leží vedle svých postelí, stolů a kamen, na nichž ještě stojí hrnce? Ne, Melitelé, ty se sem nedíváš, bylo by ti asi špatně. Ty máš ráda život a ochraňuješ živé! Mrtví jsou pro tebe prostě...mrtví. Do prdele.
Když jsem se trochu vzpamatovala, Orni hlásil, že našel stopy těch, kteří to tu zřejmě všechno způsobili. Velké stopy, větší než lidské, zakončené ostrým drápem. Ani na okamžik jsem nezapochybovala, že za tohle může Danielův Přítel - Lofondon. Jeho pevnost čněla z lesa nad námi. Nikdo z nás tu neměl důvod zůstávat dýl, než bylo nezbytně nutné, takže jsme se okamžitě vypravili na poslední výstup. Černí ptáci se začali zase pomalu vracet.
Nedivím se, že Lofondon koupil tu pevnost za pakatel. Byla to nefalšovaná zřícenina. Vnější hradby byly rozvalené a zarostlé mladými stromky, vnitřní budovy se zřítily, stála jen jediná strážní věž a i té se propadla horní patra. Zamířili jsme k ní. Dovnitř vedly dveře, solidní kovové, ale neměly na první pohled žádný zámek. Daniel si je chvíli prohlížel a pak uvolnil místo mně. Dveře bez zámku jsem ještě neviděla. Každý musí nějak zavírat. Po pěti minutách jsem ale musela přiznat, že ani já jsem nic nenašla. Že by mi tahle věž odolala? No tak na to se podívám. Vyšplhám nahoru a třeba budu chytřejší.
Zeď byla stará a docela hladká. I když místy se vydrolil kámen, takže jsem se nahoru dostala docela pohodlně. Horní patro bylo propadlé a to pod ním zasypané zdivem. Nenašla jsem vůbec nic zajímavého. Tak jsem začala slézat. Jenže sotva jsem urazila dva metry, povolil mi pod nohou kámen a zůstala jsem viset jen na rukách. Nohy nikde nenacházely oporu. Co mi říkal Narwik o takovýchto situacích? Jo. Říkal, že je to o trochu lepší než rovnou spadnout, ale opravdu jen o hodně malou trochu. Sakra. V batohu na zádech mám lano. No tam je mu dobře. Ostatní se na mě dívají zespodu a neví, co dělat. To je ostuda! Do perkele, já skočím. Uhněte mi, zavolala jsem. Daniel se nabídl, že mě chytí. To je blázen, přerazila bych mu ruce. Ublíženě ustoupil. Skočila jsem. Doskok do kotoulu jsem docela zvládla, ale bylo to zatraceně vysoko a ta kamenná zem není zrovna prachová peřina. Pořádně jsem se narazila. Ale naštěstí nemám nic zlomené. Tak už otevřete ty pitomé dveře!
Dan odstoupil, že na ně sešle kouzlo. Orni ho ale zadržel a pořádně se do těch dveří opřel. No a za blbce jsme naráz všichni. Jedno křídlo se s lehkým zaskřípěním pomalu otevřelo dovnitř. Radši jsme se s Danem po sobě nedívali a rozsvítili jsme světlo. V horním patře nebylo nic a dál už jen zasypané schodiště. Samozřejmě, že budou dole. Chtěli jsme po Danielovi nějaké rady proti démonům. Pokrčil rameny. Kdoví. Démonů jsou stovky druhů a každý je jiný. Buďte prostě opatrní. Hm. Tak jdeme na to. Julie je určitě někde tady.
Obezřetně jsem postupovali dolů a vpřed. Narazili jsme na několik místností, ale vesměs tam nebylo nic zajímavého. Jen jsme se utvrdili v tom, že to tady někde obývá. Ze strarého sklepa si udělal skladiště. Chodba vedla pořád rovně, stále nikde nikdo. A tak jsme otevřeli i další dveře a stanuli tváří v tvář dvěma nestvůrným strážcům. Byli dva metry vysocí, měli tmavou žlutozelenou pokožku, která jim ve velkých šupinách sloužila jistě i jako brnění, ještěří hlavu, zbraň žádnu neměli, ale nikdo z nás si nemohl nevšimnout obrovských ostrých pařátů, kterými končily jejich ruce i nohy. Už nám bylo jasné, kdo skoncoval s obyvateli té vesničky. Daniel zašeptal: "To jsou démoni, pozor..." Zatím se nehýbali, jen jejich oči rudě žhnuly a najednou jeden z nich promluvil: "Kdo jste? Vaše jména?" Hlas zněl skřípavě, nepřirozeně. Mrkli jsme na sebe a usmáli se. "Já se jmenuju Gross," prohlásila jsem. "A já Staník," dodal Orni. Miška se představila jako Kleopatra a Daniel doplnil naše hlášení o Antonia. Ten démon si to asi chvilku přebíral a pak prohlásil: "To nesouhlasí, můžete jít dál."
Překvapeně jsme se rozhlédli, ale nic se pořád nedělo. Tak teda ano. Když můžem jít, tak půjdem. Ale je to podezřelé, jsme připraveni kdykoliv zaútočit. A to jsme mohli za okamžik, protože přesně když jsme procházeli mezi nimi, se na nás ty obludy vrhly. Ještěže jsme to čekali.
Ten žlutší si vybral Daniela, ten zelenější mě. Sekl po mě pařátem a já sem mu na oplátku chtěla poslat šipku do žaludku, pokud tam démoni něco podobného mají. Jenže mi rozsekl v pase brnění a já jsem se zkroutila bolestí a šipka šla do zdi. Daniel toho svého odrazil kouzlem a ustoupil. Miška zamlaskala a její šavle rozrazila tvrdé nažloutlé šupiny. Démon zařval. Uskočila jsem, můj plášť se zavlnil jako živý a zpod něj vyletěla šipka jako jazýček hada. Zasáhla jsem, ale démon na mě přitlačil a donutil mě ustoupit. Orni mezitím střílel, každý šíp si našel svůj cíl. Démon se po mně znovu ohnal a najednou jsem ucítila za zády zeď. Dostal mě tam, kam chtěl. Neměla jsem už kam ustupovat a uhýbat před smrtícími drápy. Miška mu stála za zády a chystala se na výpad. Všímal si jen mě. Třeba ho pošle k zemi, jenže ještě předtím mě může pěkně pošramotit. Znovu se po mě ohnal, ale tentokrát jsem byla rychlejší a podběhla mu pod pařátama. Už jsem ani nemusela vystřelit, Miška to s ním skoncovala. Fuj, to bylo ale odporné. Orni a Daniel si poradili s tím druhým. Mrtvé démonovo tělo se na zemi začalo scvrkávat, jakoby se z míče vypouštěl vzduch. Netrvalo to dlouho a na podlaze zbyly ze strážců jen dvě vyschlé slupky.
Takhle nás Lofondon nezastaví. Teda aspoň dokud bude mít Orni dost obvazů a bylinných tinktur. Riskli jsme pár minut na ošetřování. Stejně už tady nikoho nepřekvapíme, takže se na střetnutí radši co nejlíp připravíme. Po půhodině jsme pokračovali v průzkumu. Široká osvětlená chodba už vedla za dveřmi jen deset metrů, ostře se stáčela doleva a ústila do ohromného sálu.
Místnost měla tvar kosočtverce alespoň 12m do šířky. Na podlaze byly nakreslené dva theurgické obrazce, tuším že pentagram a hexagram. Mezi nimi stál rozkročený nejpodivnější tvor, co jsem zatím viděla. Sahal až do stropu, takže mohl mít tak 3 metry výšku, tělo docela připomínalo lidské, ale vypadal, jakoby byl celý z kamene. V rohu místnosti, nějakých 10 metrů po naší pravé ruce stál kamenný sokl a na něm ležela dívka. Měla na sobě jen nějaký lehký světlý háv, tmavé vlasy jí zakrývaly obličej, ale docela zjevně to byla Danielova sestra, kvůli které jsem sem přišli. Byla buď v bezvědomí nebo omámená nebo spala. Nic dalšího jsem neviděla.
"Berem Julii a zdrháme!" křičím a současně střílím na toho kamenného obra. Nevím, jestli mu to může ublížit, ale doufám, že Dan nebo Orni seberou Julii a já obra zaměstnám, kdyby nám chtěl nějak bránit. Šipka mu zůstala trčet v hlavě. Daniel běží kolem mě spolu s Miškou. Oba míří na opačný konec místnosti, někam, kam přes obra nevidím.
Hlídám si obra, který natáhl ruce ke stropu a se zaskřípěním z něj vytrhl obrovský kámen a mrštil jím po Danielovi, ten uskočil, a už stojí v pentagramu a něco křičí. Jak se obr pohnul, už vidím i za něj. Přímo proti nám je v rohu zvýšená podlaha a tam, vedle stojanu s nějakou knihou stojí člověk v šedém hábitu, asi třicetiletý a vedle něj metr vysoký skřítek, který před sebou drží štít skoro stejně velký jako on. Za pasem má tesák. Muž, zřejmě Lofondon, právě odhodil na zem svíčku a sáhl po holi, která byla opřená o zeď za ním.
Nasazuju novou šipku a slyším dunivý hlas: "Ó mocnosti světa, vyzývám vás, zjevte zde svou sílu a sešlete mi svého oddaného služebníka, který tohoto zrádce pohltí a vymaže z povrchu zemského. Povolávám na zemi Démona Temnot!" Zachvěla jsem se, ale ten hlas byl známý. Daniel! Stojí v pentagramu a z jeho rukou se právě vyřinul proud temnoty, který na sebe vzal lidskou podobu a vyrazil k Lofondonovi. Pozor! Obr hodil další kámen a Daniel byl ještě soustředěný na vyvolání a kámen ho málem srazil k zemi. Zakolísal, ale pak se rozběhl za démonem k Lofondonovi. Střílím po theurgovi, jenže ten skřítek neuvěřitelnou rychlostí vymrštil štít a šipka zůstala vězet ve štítu. A Orniho šíp totéž. Je neuvěřitelně rychlý, nechápu, jak může takto mrštně manipulovat se štítem, který se stejně velký jako on. Pak mi došlo, že to je zřejmě také démon. A ti asi mohou všechno.
Miška už je u Lofondona a útočí. Ten skřet ho zase kryje. Ale moji šipku teda už nevykryje. Ale ano! Jak to dělá? I další Orniho šíp! Prásk! Obr mrštil dalším kamenem a minul Dana jen o vlásek. Ten teď stojí přímo před ním a vrhá proti Lofondonovi tlakovou vlnu. Démon Temnoty už je skoro u theurga. Další šíp to určitě vyřeší, ten skrček taky nemůže být všude ... ale proboha! Praská strop. Ten obr bez uvažování vytrhl další ohromný kus skály a mrštil ho opět po Danielovi. Melitelé! Málem Danovi přerazil nohy! Proč jsme ještě neodnesli Julii? Rychle se rozhlédnu. Orni se právě přesunuje dopředu, asi chce dál střílet. Miška šermuje s Lofondonem. Proti její šavli nemá s holí šanci. Ale už je oba pomalu zahalil Démon Temnoty. Co s nimi bude? Daniel zavrávoral, strop praští a sype se drobný prach. Kašlu na všechno a běžím k Julii. Metizím už evidentně šílený obr vyrval další kámen a hodil. Nevidím kam, ale modlím se, at nezasáhne Daniela, to by už nemusel přežít. Jsem u Julie. Ze stropu padají stále větší kusy. Tahám bezvádné tělo z podstavce, není moc těžká, ale asi ji nedokážu dostat ven dost rychle. Utíkejme! Jinak nás to zasype! Julie, proboha, pojď, táhnu ji po zemi a tak tak uhýbám dešti kamenů, z nichž každý by mi rozbil hlavu. Najednou se váha zmenšila, vedle mě sténá Daniel a přidržuje Julii, tvář má celou zakrvácenou, zřejmě ho zasáhl nějaký odštěpek. Hřmot kamenů naplnil celý prostor. Skoro nic nevidím, klopýtáme do chodby. Daniel vrávorá a na nohou se zřejmě drží silou vůle. Táhneme jeho sestru a poslední velký kámen se roztříštil těsně u našich nohou. Danova tvář je mokrá slzami. Poslední pohled do té proklaté místnoti. Vidím jen obra, který stojí jako černý stín v dešti kamenů, doufám, že Orni a Miška utíkají také, ale nikde je nevidím. Není čas. Musíme zachránit Julii, jinak jsem tu zbytečně. Utíkáme s Danielem chodbou. Celé se to chvěje, ale strop zatím drží. Za námi zní kroky a rychlý dech. Pak výkřik a náraz těla na podlahu. Schovávám hlavu mezi ramena a ještě zrychlím. Radši se neobracím, jen čekám, kdy do mě zezadu něco narazí. Jsme na schodech do věže, když se ozval ohlušující rachot a dunění. I do nás udeřil silný závan prašného vzduchu. Melitelé! Strop! Ať už jsme venku!
Bez dechu s celým tělem bolavým a vyčerpaným pokládáme Julii na zem před dveře do věže. Všechno okolo nás se chvěje. Jsme špinaví, zaprášení, Danovi není vidět do tváře přes směs prachu, krve a slz. Hystericky se rozvzlyká. Ale kde jsou ostatní? Postavím se a rozhlédnu se. Asi 50 metrů od nás se propadla země, ještě je stále slyšet rachocení, ale to už se sesouvají jen poslední menší kameny. Ve vzduchu je prach. Ale z chodby za námi nikdo nevychází. ... Kde jsou? Buší mi srdce a bojím se jít zpět dolů. Pak uvidím, jak se v sesuvu něco hýbe a za chvíli se vynořila ze země postava. Orni. Díky! Běžím k němu. Je celý pokrytý prachem, ale nevypadá zraněný. Má ale podivný výraz, jakoby nechtěl uvěřit tomu, co viděl. Rozpačitě se rozhlíží. Uviděl mě. Orni! Žiješ! A kde je Miška? ... Podíval se mi do očí a pak uhnul. Takový prázdný pohled jsem ještě neviděla. ... Miška. ... "Orni! Kde-" "Zůstala tam dole. Zasypal ji strop." ... Ne. Ne. Néé! Orni, to není pravda!
Skočila jsem do toho závalu. Bylo vidět kus chodby, kterou jsme před minutou prchali, ale z místnosti, kde ještě před chvílí probíhal boj, nezbylo nic. Skála pohřbila všechno. I Mišku...?
Tu Mišku s červenými mašlemi ve vlasech? Tu Mišku, která ještě před chvílí stála proti jednomu z mnoha svých protivníků a nezakolísala ani na moment? Tu Mišku, která ... naši Mišku? Ne! Ne! To se přece nestává, ne...ne...prosím...
Slzy nevnímám. Jsou tu. Všude. Pláče i Orni i Daniel. Ten jen sedí u těla své sestry, hledí někam nahoru a tečou mu slzy. Možná ani neví, že pláče.
Melitelé. Proč? Proč se vlastně ptám tebe? Ty nejsi. Nevidíš mě. Nevidíš nás, co tu sedíme někde nad tělem mrtvé přítelkyně. Je ti to lhostjené! Co tě zajímá? Prý dáváš život! A na co, když už je ti jedno, co s ním pak bude dál? Je ti jedno, že pak lidé umírají! A umírají ošklivě. Až příliš ošklivě na to, aby se mohlo přehlížet! Myslíš, že já také zavřu oči před smrtí? Miška je mrtvá. MRTVÁ! A tebe už nezajímá, co s ní bude! Tak si buď sama v tom svém zázračném obláčku zrození! Já neuhnu před smrtí!
Třeba mi místo tebe dá odpovědi Melinor. Třeba mi prastará bohyně pomůže pochopit smrt a smířit se s ní. Ona je všechny nenechá jen tak shnít. Vezme je k sobě! Ať tě uctívají jiní, šťastnější, Melitelé. Já už ne.
Postavíme Mišce mohylu a náležitě se s ní rozloučíme. Zemřela hrdinskou smrtí, když odmítla odejít z boje. Ale ještě předtím si musíme vyřídit jednu záležitost. Lofondona strop nezasypal. Chtěl utéct, ale Orniho šíp si ho našel a on padl v chodbě. Ještě byl naživu, když ho Orni s Danem vytáhli nahoru. Danielovi už krev a slzy na tváři uschly a vytvořily strašidelnou masku. Nejhorší byly stejně ale jeho oči. Viděla jsem to, i když jsem nechtěla. Z každého jeho pohybu čišela smrt. Zatímco Orni zajišťoval Lofondonovy nejhorší zranění, Daniel seděl, tvář v rukou, se zavřenýma očima pohyboval rty. Pak rázně vstal, začal přecházet, zřejmě si promýšlel, na co se toho vraha zeptá. Prohlédla jsem si mezitím Julii. Vypadala, že je v bezvědomí, ale dýchala pravidelně a vypadala v rámci možností zdravě. Ještěže je v pořádku! Už nás to stálo příliš mnoho obětí.
Lofondon se probral z mdlob. Byl svázaný, ruce měl před tělem, zajištěné mými nejlepšími uzly. Daniel nás potichu požádal, ať toho zmetka necháme jemu. Kývli jsme, má na to právo, ale budeme ho pozorně hlídat.
Danova tvář se změnila v prázdnou masku. I když pro mé oči Daniel přímo překypoval hněvem, únavou, smutkem a kupodivu i studem, na Lofondona musel působit ledovým klidem. Začal se ho vyptávat. Mluvil tiše, ale každé slovo bylo tvrdší a ostřejší než čepele mých dýk. Najednou to nebyl osmnáctiletý snílek a dobrodruh, ale dospělý silný muž, mocný theurg, kterému právě strašně ublížili. Šel z něj strach. Ptal se Lofondona, proč je Julie v bezvědomí a co s ní všechno stihl udělat. Ten odpovídal nejprve vystrašeně, ale pak postupně povýšeně a snažil se ještě hrát předem ztracenou hru. Přešlapovali jsme s Ornim vedle nich jako zuřiví tygři v kleci. Tahle svázaná kreatura na zemi může za to, že Miška právě zmizela pod několikatunovou hromadou kamení, a on si dovolí smlouvat nebo dokonce Daniela urážet? Ten zmetek, který má na svědomí příšernou smrt celé vesnice? Neudržela jsem se a nakopla ho. Kdyby bylo po mém, dávno by už nemluvil. ... Co se to ze mě stalo? ... Je mi to jedno. Teď je nejdůležitější ten parchant. Vypadá to, že Danovi na jeho otázky odpověděl. Jenže Daniel mu za to slíbil život. Moje oči se setkaly s Orniho. Rozuměli jsme si beze slov. Pokud ho Daniel pustí, ten chlap daleko neuběhne...
Nakonec se Dan zvedl. Stále bez výrazu, snad jen s obrovským odhodláním. Lofondon mu připomněl, že slíbil, že jej propustí. Dan se mu pomalu podíval do očí. Nepatrně přikývl. Pak vedle něj znovu poklekl, položil mu ruce na hruď a přiblížil svou tvář jen pár centimetrů k jeho uchu. "Děkuj bohům, že jsem to byl já a ne někdo jiný," zašeptal a Lofondon se už ani nestačil podivit. Dan zašeptal jediné slovo, trhl rukama a zajatcovo tělo se v jediném okamžiku změnilo v masu kůže, svalů a kostí. Asi jakoby spadl po zádech ze stometrové výšky na skaliska.
Melinor? Někde tady jsi, že ano? Někde poblíž ... ty jsi prý vždycky někde poblíž svých mrtvých...
Danielova tvář pomalu změkla, povzdechl si pohlédl na své ruce, jakoby je viděl prvně v životě. "Já, já jsem poprvé někoho zabil. Jen tak. Někoho, kdo mě nenapadl a kdo se nemohl bránit. Musel jsem to udělat. Ale stejně nevím, jestli to bylo dobře..." "Bylo to dobře. Protože kdybys to neudělal ty, zabili bychom ho my, ať bys mu slíbil cokoliv, Dane." "Já nevím..." a mocný theurg byl pryč, najednou tu stál zase Daniel Tarrento, mladý kupecký synek, který právě poprvé v životě z vlastní vůle zabil člověka. Dnešní den se do něj už navždycky otiskl. Jako konečně do nás všech.
Dan nám rychle přetlumočil, co se od Lofondona dověděl. Julie je sice naživu, ale něco už s ní provedl. Do jejího těla přivolal démona a ten ji teď ovládá. Proto je v komatu. Je rozhodně třeba toho démona z ní dostat pryč, ale Daniel to nedokáže. Dověděl se ale, jaký rituál je pro to zapotřebí. Prý se musí vyvolat nějaký jiný démon, který tady tohoto vyžene. Prý je to hodně těžké, ale Dan byl okamžitě odhodlaný najít někoho, kdo to dokáže. I kdyby měl jet až na konec světa. Jen jsme museli doufat, že Lofondon nelhal.
Do setmění jsme Mišce naskládali mohylu. Nebyla to ta největší mohyla na světě, ale snad se bude Mišce líbit. Dovnitř jsem jí vložila šipku a dýku, aby každý věděl, že tam leží válečník. Daniel napsal na kus pergamenu poslední slova naše rozloučení:
Tady leží válečnice, která padla při záchraně svých přátel. Rozhodla se vytrvat a neutekla z boje. Nikdy na její čin nezapomeneme.
Rozsvítili jsme tam svíce a pak jsme odešli. Příběhy o její statečnosti nebudou zapomenuty dokud budeme naživu a Miška se určitě ve válečnickém nebi nebude mít zač stydět.
Dnes celý den putujeme. Julie nejeví známky vědomí. Jedu na koni a držím ji před sebou. Není to nic příjemného, ale myslím, že je to pro ni lepší, než kdybychom ji přivázali jako balík. Kromě toho nejnutnějšího nikdo nemluví. V každém případě míříme do Střihova a tam se uvidí, jak dál. Daniel musí najít pomoc - nějakého vhodného a hodného theurga. Nechci se Dana nijak dotknout, dělá, co může, ale já pomalu začínám mít theurgů plné zuby.
Když jsme se utábořili, Orni Julii ještě jednou pořádně prohlédl, protože prý včera mohl něco přehlédnout. Což bych se ani nedivila. Chvíli pracoval v tichosti, ale pak udiveně hvízdl a přivolal nás. Ukázal nám Juliiny prsty. Vypadaly normálně, až na to, že její nehty byly půl centimetru dlouhé a zašpičatělé. A velmi tvrdé. A ve vlasech jí nahmatal dva malé výstupky. Daniel zaklel. Skvělé. Pak nám řekl, že myslí, že to už se projevuje démon, který posedl Juliino tělo. Takže času máme málo. Jen těžko říct, kolik. Do háje! Najednou mi nevadí, že je Julie v bezvědomí. Bůhví, jak by to vypadalo, kdyby se démon v ní úplně probudil.
Objevila se za teď už mrtvým tělem chlapíka, který byl aspoň o hlavu větší než ona. Vláčným pohybem z něj vytáhla kord a zasunala si jej zpět k pasu. Pak pohodila hlavou a usmála se. Pánská část naší skupinky nebyla schopna slova.
"Ulice jsou tady po setmění nebezpečné," prohodila. Měla štíhlou, pružnou postavu, vysoké jezdecké boty, černé úzké kalhoty a černý kabátec, z pod nějž prosvítala bílá košile. Dlouhé husté černé vlasy jí padaly do půlky zad a rámovaly bledý obličej, ze kterého zářily velké černé oči napůl zakryté nepřirozeně hustými řasami. Nedbale překročila mrtvolu. Ve způsobu, kterým přitom pohnula boky bylo zřejmě něco, co přinutilo Daniela a Orniho hlasitě polknout.
Pak se Dan konečně trochu vzpamatoval: "Děkuji vám mockrát, madam, zřejmě jste mi zachránila život..." vykoktal. "Jmenuju se Tarja." Nejen vzhledem ale i hlasem mi připomínala černou kočku. Podala Danovi ruku, ale zvláštním způsobem, hřbetem nahoru. Daniel se ani na chvilku nazarazil, sklonil se a políbil ji. Myslím, že jsem celou dobu zírala s otevřenou pusou. To už se dopředu tlačil i Orni, hned se představil, ale narozdíl od Dana nabídnutou rukou potřásl.
"Jak bych vám to mohl splatit?" zeptal se Daniel. "To nestojí za to," mávla rukou. "Jen jsem se procházela a všimla jsem si, jak se za vámi vplížil do uličky." Hm. Která normální ženská se jen tak prochází nočním městem, kde za každým rohem čeká násilník s kyjem v ruce? "Tak bych vás snad mohl pozvat aspoň na skleničku, ne?" snažil se Dan dál. Orni jen přikyvoval.
Kupodivu souhlasila."Tak dobře. Bydlím tady kousek v hospodě Na náměstí a vy?" "No my se tam právě jedem ubytovat," vyhrkl Orni. Ó můj bože. Uvědomila jsem si, že pořád držím bezvědomou Julii a absolutně nikdo si mě nevšímá. "Skvělé, takže jedeme. Spěcháme přece, ne?" vytrhla jsem je z toho růžového snu a pobídla koně. Tarja se ke mě udiveně otočila, jakoby teprve teď zaznamenala moji přítomnost. Pak pokrčila rameny a tou svojí kočičí chůzí vyrazila, aby nám ukázala cestu.
Před hospodou jsem musela Dana donutit, aby Julii aspoň odnesl do pokoje. Hned pak utekl dolů, kde na něho Tarja čekala u stolu. Orni kupodivu zůstal a společně jsme zkusili, jestli Julie není schopná aspoň vypít trochu vody. I když není při vědomí, musí přece něco jíst a pít. Po pár pokusech se nám to povedlo a rozhodli jsme se, že jí necháme uvařit polévku a nakrmíme ji. Takže jsme sešli dolů za Danielem.
Ten seděl s Tarjou u stolu a živě konverzovali. Zřejmě při pohledu na ni úplně zapomněl, že tady má sestru, která není v úplně ideálním stavu. Vybavila se mi Miška, a dostala jsem na Dana hrozný vztek. Julie je teď přece nejdůležitější. Tolik obětí už to stálo! Přisedla jsem si a nahlas zašeptala Danmovi: "Julii máš nahoře v posteli. Měl bys se jí pak jít věnovat." Podíval se na mě jak na jedovatý hmyz. Tarja zvedla obočí: "Aha, ta dívka patří k vám. Je zraněná?" Dan se podíval ze mě na ni a zpátky. "Ano, patří ke mě. A je v bezvědomí. To ti nedaruju, ty potvoro," zasyčel ke mě. Tarja pokývala hlavou a obrátila svou pozornost k Ornimu. Daniel zůstal sedět a tvářil se uraženě.
Přinesli nám polévku a já jsem objednala ještě jednu pro Julii. Nesnědli jsme ani dvě lžíce a k našemu stolu přitančila návštěva. Ten místní úředník, hobit, který mi pomohl najít Lofondonovo sídlo. Hned se ke mně znal, povídal a povídal. Jak je zavalený prací, jak město prosperuje, že se sem stěhují noví lidé, šikovní řemeslníci, dokonce i učenci, zejména z Juranova. No ani se nedivím, abych pravdu řekla. Jen jsme mu jednoslabičmně přizvukovali, většinu konverzace obstaral sám. I Tarja se zarazila a pobaveně si ho prohlížela. Přemýšlela jsem, jestli mu mám něco říct o masakru v té vesnici, ale pak jsem si to rozmyslela. Nebyla bych ještě schopná někomu vysvětlovat, co se v posledních dnech stalo. Viděla jsem, že ostatní se cítí stejně. Pak najednou Daniel ožil a zeptal se, co za učence se to sem přistěhovalo. To úředníček nevěděl, ale ochotně poskytl adresu. Jinak nás ujistil, že ve Střihově v současnosti žádný theurg nebo čaroděj nežije. Přinesli nám tu další polévku, takže jsem se s ním rozloučila, vzala misku a odešla nahoru. Když jsou pánové zaneprázdněni svou šermířkou, musí zůstat někdo, kdo má zdravý rozum a postará se o Julii.
Daniel mě překvapil. Dohnal mě ještě na schodech a beze slova mi pomohl nakrmit svou sestru a uložil se ke spánku. Orni s Tarjou zůstali ještě dlouho sedět ve výčepu, ale nakonec šli také spát a pokud vím, tak Orni k nám a Tarja do svého pokoje. Jsem zvědavá, jak se tohle vyvine a kupodivu to neberu tolik osobně, což mě samotnou překvapuje. Musím si přiznat, že zážitky posledních dnů mě změnily víc, než by jeden čekal.
Konečně šlo něco hladce. Dům jsme našli a ačkoliv ještě neměli ani vybaleno, pozvali nás dál. A Dan se ve svém odhadu nepletl. Ten pán byl opravdu theurg. Naštěstí to byl trpělivý člověk a my jsme byli zoufalí a neodbytní, takže nám nakonec věnoval celou hodinu, kdy si vyslechl naše trochu zmatené vyprávění a se zaujetím naslouchal Danovu popisu Juliina stavu. Pak jsme se odmlčeli a nedočkavě mu viseli na rtech, jestli nám pomůže. No vlastně jsme to už měli po tolika zkušenostech čekat. Ukázalo se, že Mistr Adrion se na démony nespecilalizuje, takže on osobně nám pomoci nemůže. Ale zná jednoho, který do toho dělal víc a dokonce se podle posledních informací chystal vyvolat takového démona, jakého potřebujeme.Theurgie je zřejmě velice složitá věda.
Ale i tak to vypadalo docela nadějně. Onen schopný theurg se jmenuje Jan Jiftis a žije v Jižní, což prý je městečko na úplném zapadákově a výspě civilizace 3 dny na jih odsud. Adrion Jiftise ale viděl naposled před osmi lety, takže musíme jen doufat, že ho tam ještě najdeme. I když, za osm let může být také zkušenější a vyvolání toho démona by mohl zvládnout levou rukou. Snad ano, protože ten démon je prý nějaký složitý nebo silný nebo je obtížné ho vyvyolat nebo cosi takového, jak jsem pochopila z Danova dialogu s Mistrem Adrionem. A ještě něco. Prý se tenhle démon zaklíná do pokrývek hlavy. Takže si jedeme pro kloubouk. Hm. Mně to přijde jako docela černý humor, ale takovou Tarju to, myslím, upřímně pobavilo.
Času není nazbyt, takže ještě dnes vyjíždíme po cestách ale spíš necestách za nosem na jih. Tarja jede s námi. Není mi pořád jasné, proč vlastně. Copak se jí Orni nebo Dan vážně líbí? O tom pochybuju, minimálně ona totiž patří do úplně jiné kategorie. Nebo se nudí a hledá dobrodružství, což bych hádala spíš. Uvidíme, jak se to vyvine. Teď, když Miška zemřela, se nám bude její kord určitě hodit. Tarja má také nádherného černého hřebce. Jezdí jak královna a Orni s Danem kvůli ní předstírají, že se na koni udrží také. Naštěstí máme k disiozici jen jednoho tažného koně, který je dost krotký, takže pánům zas tak velké faux pas nehrozí. Ale do zkušených jezdců mají oba ještě pořádně daleko. Třeba stejně spadnou, rozbijou si nos a bude klid. Tarja se evidentně baví a já docela taky.
Ovšem dobře to nevypadá. V díře jako tahle musí každý znát každého a o Janu Jiftisovi prvních pár lidí nikdy neslyšelo. Až v hospodě nás nějací staříci - štamgasti informovali, že s nimi chodil hrávat karty, ale už ho nikdo neviděl osm let. Do perkele! Když byl v Jižní naposledy, tak se prý chytal na něco velikého, ale pak už nedorazil a povídá se, že v jeho domě straší. Dan pobledl - tak to si prý umí docela představit. No ale nezbývalo nám nic jiného, než do toho domu jít. Přece se teď neotočíme a nebudeme další týdny hledat někoho jiného. Protože já už s takovou Juliií nehodlám strávit společně v lese pokud možno ani jednu noc.
Jiftis si postavil dům na samotě tři hodiny chůze od města. Byla už tma, když jsme tam dorazili, ale na ráno nikdo z nás čekat nechtěl. Všichni jsme cítili stejnou nervozitu, věděli jsme, že už musíme něco udělat. Foukalo, po nebi se hnaly tmavé mraky a dům se objevil mezi stromy před námi. V přízemí svítilo okno. Že by tam ještě někdo bydlel? Brzo se to ukáže. Co s Julií? Přece ji nepotáhneme dovnitř. Navíc bůh ví, co se tam dělo a děje, není třeba toho démona v ní ještě víc dráždit. Necháme ji tady. Posadili jsme ji a opřeli zády o strom. Když jsme ale viděli ty drápy a špičaté zuby, nedalo nám to a pro jistotu jsme ji k tomu stromu připoutali lanem. Dan vypadal že bojuje s výčitkami svědomí, že tohle dělá své malé sestře, koneckonců, nikomu z nás při tom nebylo volno, ale jistým způsobem jsme se pak cítili líp. Koně jsme tam nechali také a vydali se k domu.
Už se tam nesvítilo. Bylo to dvoupatrové stavení, celé tmavé a zanedbané. Nezdálo se, že by tu někdo mohl bydlet. Zaklepali jsme na vstupní dveře. Nic. Opatrně jsme zatlačili a dveře se otevřely. Rozsvítili jsme lampu a vešli dovnitř. Já s Danem a za námi Tarja a Orni. Chodba prázdná a plná prachu. Ve vzduchu byla cítit hniloba. Nic příjemného. Žaludek se mi svíral a ruce potily. Jako tehdy na hřbitově. Zastavili jsme se a naslouchali. Všude bylo úplné ticho. Pokrčila jsem rameny a přistoupila k nejbližším dveřím. Vedly doleva. Kývla jsem na Dana, ať je otevře, že mu budu krýt záda. Ten se trochu ošil, ale pak vzal za kliku.
Místnost byla kdysi kuchyně. Vypadala, jakoby se v ní už několik let nevařilo, ale věci byly na svých místech. Dokonce nad ohništěm visel kotlík.Ale jinak tu nebylo nic zajímavého. Dan nám šeptem připomněl, že hledáme jakýkoliv klobouk nebo čapku nebo čelenku. V kuchyni evidentně nebyla. Dali jsme se do prohlídky dalších místností v přízemí. Všechny byly opuštěné už nějakou dobu, jediné, co tam žilo, byli pavouci. Pořád žádná čelenka. Došli jsme na úroveň posledních dveří před schodištěm a najednou blik! Část dveří měla skleněnou výplň a právě za ní se v místnosti rozsvítilo a na sklo náhle narazil mužský obličej a ruka a s výrazem hrůzy po něm sjel dolů, až zmizel z dohledu. Všichni jsme vyskočili leknutím. Světlo zhaslo a bylo ticho.Co se to proboha...? Srdce mi bušilo až v krku a žaludek svíraly křeče, ale museli jsme mu přece pomoct. Dan položil chvějící se ruku na kliku. Bylo zamčeno. Kruci! Odemykání zámku mě aspoň trochu zklidnilo, byla to rutinní práce v kontrastu s tím, co asi čekalo za dveřmi. Zámek povolil. Rychle jsme otevřeli. Místnost byla prázdná. Tedy až na otevřené okno, rozbité skříně a ... přede dveřmi neležel muž ale lebka a kosti ruky useknuté v předloktí. Ale my jsme v těch dveřích přece viděli normální mužskou tvář a ruku. I když zbytek těla už ne ...
Pod oknem nikdo nebyl, zdálo se, že místnost někdo vykradl a pak oknem utekl. Snad neodnesl něco, co by pro nás mohlo být důležité. Ale i ty rozbité skříně už tam ležely nějaký ten rok, takže bylo zbytečné se nad nimi moc zamýšlet. Lebka pro nás zůstala hádankou, jenže nebyl čas, a tak jsme pokračovali po schodech do patra. Vyšli jsme asi pět schodů a shora se proti nám zvedl vítr. Téměř vichřice. Ledový vzduch nás málem shodil zpět do přízemí. Vítr nás přece nezastaví! Klopýtavě jsme vyšli vzhůru a vítr jakoby mávnutím proutku ustal. A hned jsme uslyšeli jiný zvuk. Slabé vrzání. Vrz - vrz. Vrz - vrz. Vycházelo to ze dveří nalevo. Odevzdaně jsme se po sobě podívali a Dan otevřel dveře. V pokoji opět nikdo nebyl, ale pod oknem stálo houpací křeslo a ještě se trochu houpalo. A lehce přitom povrzávalo. Zvuk se ztišoval, jak křeslo zpomalovalo, až se zastavilo.
Vždyť z toho křesla musel někdo před malou chvílí vstát! To je zlý sen! Rohodli jsem se to neřešit a pragmaticky se rozhlédli po nějakém tom klobouku. Žádný nebyl v dohledu, tak jsme pokračovali o pokoj dál. Koupelna. Nezajímavá. A na chodbě jsme uslyšeli pláč. Dětský pláč. Tak nějak jsme si dovedli představit, co bude následovat. Stáli jsme a poslouchali naříkající dítě. Pak tupá rána a pláč umlkl. Ne. To určitě nebylo normální dítě. V tomto domě nic není normální a skutečné. To neplakalo živé dítě. Nemohlo. Vstoupili jsme do toho pokoje. Byla to ložnice, kde stála i dětská kolébka a na podlaze před ní ležel sekáček na maso v kaluži krve. Ne. To není doopravdy. Není. Žádné dítě tady neplakalo. Možná přízrak dítěte. Ale jestli ho tu někdo zabil, tak to určitě neudělal před několika vteřinami. To není možné. Orni si k té kaluži přiklekl, aby ji prozkoumal. Nechápu, kde na to bere žaludek. Pak prohlásil, že je to určitě krev a že je teplá. Nikdo to nekomentoval. Tarja skoro celou dobu nemluvila, ale nevypadala, že se bojí. Tvářila se spíš zvědavě. No, tak to já se bojím. Ale ještě víc se bojím, že tady nic nenajdeme a že se s Julií stane něco strašného. Takže jdeme. V postelích a očních stolcích jsme nenašli nic důležitého a zamířili naproti do posledních neprozkoumaných dveří.
Za nimi byla pracovna. Dokonce s malým pentagramem. Myslím, že ještě pár takových a začnou mě při pohledu na pentagram naskakovat pupínky. Tady byschom ale mohli něco zajímavého najít. Věnovali jsme pracovně mnohem větší pozornost než ostatním místnostem a to se vyplatilo. Ve stole jsem našla tenkou červenou knihu. Když jsme ji otevřeli, poznali jsme, že je to deník. Měl popsaných jen několik stran, většina byla prázdných. Daniel ho vzal a začal pomalu číst nahlas:
Deník IVMlčeli jsme. Není divu, že je ten dům takový, jaký je. Staly se tu tak strašné věci! Theurgové jsou šílenci, že si zahrávají s takovými silami. Hodně z deníku jsme nepochopili, ale podle Dana je možné, že toho posledního dne mohl Jiftis vyvolat právě toho démona, kterého potřebujeme, ale pak se to nějak pokazilo. Ale je prý šance, že se původní vyvolání podařilo. Mně to vůbec jasné není. Já chápu, že tedy ve sklepě je zamčený nějaký strašný démon, před nímž utekl i mistr. Že by tam jako byli dva? No, tohle nechám raději na odborníkovi. I když mi začíná být jasné, že Daniel viděl v životě asi tak stejně tolik démonů jako my ostatní a to všechny teprve v posledních dnech. Ale kdo z nás by si tady měl být něčím jistý, když ne on? Stejně tu starou laboratoř budeme muset zkusit, protože tady jsme žádný klobouk nenašli a pokud tu je, tak ho prostě najít musíme. Co je to vlastně Střechová lampa druhé velikosti? Nic mi to neříká. Naštěstí Daniel ten termín znal. Je to prostě typ lampy a jedna taková tady zrovna stála v polici. No to je hezké, lampu máme. Teď jestě sebrat odvahu.
No dobře, půjdeme teda do sklepa, když to jinak nejde. Hned vedle hlavního vchodu vedly nějaké schůdky dolů, tam asi bude ten sklep. Stejně ještě budeme muset sehnat klíč, o kterém se psalo v deníku. Už teď mám pocit, že na ten zámek, pokud bude stále zamčený, moje paklíče stačit nebudou. Takže dobře, jdeme dolů. Orni jen poznamenal, že už je docela pozdě a on se cítí hodně unavený, což je fakt, protože než jsme sem šli, tak se dlouho staral o Julii. Jenže když už jsme se rozhodli, tak se nikomu nechtělo to odkládat a Orni jen pokrčil rameny a vydali jsme se dolů.
Schůdky opravdu mířily do sklepa. Hned za nimi byl normální sklep na zásoby a z něj vedly další dveře. Vypadaly obyčejně, to asi ještě nebudou ty do laboratoře. Zkusili jsme je a vešli do nízké dlouhé místnosti. Na její protější stěně byly mohutné kovové dveře a před nimi se z podlahy zvedaly dvě podlouhlé hromady hlíny. Nemuseli jsme si je ani zblízka prohlížet, abychom pochopili, že jsou to hroby. V hlavě mi běželo to, co nám před chvílí Dan četl v deníku. V jednom z hrobů je určitě Jiftisova žena Marie, které se stalo něco strašlivého a v tom druhém? Když jsme přišli blíž, uviděli jsme, že hrob vlevo je neporušený, zatímco ten vpravo je rozhrabaný a vedle něj leží hromádka šatů. Potlačila jsem nutkání otočit se a utíkat. Tedy. V jednom hrobě Marie a v druhém Jiftis? Zabil se? Přikázal Zafodovi, aby ho pohřbil? Nebo někdo úplně jiný? A je tam, nebo ho někdo vyhrabal? Nebo se vyhrabal sám? A co ty šaty? Staré běžné pánské šaty. Atmosféra byla opravdu děsivá. Raději jsem se rozhodla prozkoumat dveře.
Neměly zámek. To už jsou poslední měsíc druhé. Tyhle se ale tlakem neotvíraly. Ve výši hrudi byla v jednom křídle prohlubeň. Jednoznačně místo určené k přiložení klíče. Takže klíč nebyl obyčejný, mohlo to být cokoliv, ale pravděpodobně kámen nebo něco podobného o velikosti dětské pěsti. Hm, takže dokud ho nenajdeme, dál se nedostaneme.
Klíč bude zřejmě ještě stále tam, kam ho před smrtí ukryl Jan Jiftis. Podívali jsme se po sobě. Orni a Dan se tvářili ponuře a hleděli do země, Tarja nezúčastněně a trochu zvědavě. Podle jejich výrazů jsem pochopila, že myslí, že klíč bude někde tady, přímo ve sklepě. Hm. Tady ale není moc možností. Kam asi mohl tady Jiftis klíč schovat? Napadá mě jediná možnost. Ale to už je na mě moc. Dokud neprohledám celý tenhle zatracený dům i s jeho přízraky a neujistím se, že opravdu nikde jinde ten klíč není, tak až pak zkusím tuhle poslední možnost. Ostatní nijak neprotestovali, nikomu se zřejmě nechtělo ihned prověřovat naše podezření. A pokud se hledáním ještě o chvíli oddálí vstup do sklepa, taky se nebudu zlobit.
Prolezli jsme celý dům, strašidelné efekty se už neprojevovaly. Stejně bychom si jich nevšímali. Mě víc děsily skutečné hroby. A podle očekávání jsme nic nenašli. Po hodině a půl jsme se vrátili k hrobům. Tak. Poslední místo. Já to ale zkoušet nehodlám. Nato Daniel něco zabrblal a začal odhrnovat hlínu z levého hrobu. Orni mu pomáhal. Já jsem čekala s nataženou kuší a strachem, jestli tam najdou tělo Marie a jak asi bude vypadat. Po několika minutách usilovné práce Daniel narazil na kost. Lidskou hrudní kost. Aspoň, že lidskou. Odházel ještě několik hrstí hlíny a odkryl skoro celý hrudník. A nemusel pokračovat dál, protože na krku mrtvé byl řetízek, na kterém byl připevněný vybroušený kámen, který velikostí přesně zapadal do prohlubně na dveřích. Klíč. Daniel ho opatrně sundal a s Ornim pak mrtvou znovu zaházeli. Kupodivu se přitom ani nepohnula.
Klíč jsme očistili od hlíny a byl připravený k použití. Zeptala jsme se Tarji, jestli hodlá jít s námi i dál. Může to tam být velice nebezpečné. Místo odpovědi pokrčila rameny a povytáhla si kord v závěsu. Dobře. Nebudu lhát, že jsem nebyla ráda. I když kord proti démonovi, před kterým Jiftis tak tak utekl? A který místo aby se světla bál, tak s ním sílí? Do čeho to vlastně jdeme? Nikdo z nás nevěděl. Tak co. Melinor, kdyby něco, tak na nás nezapomeň.... Daniel přiložil klíč na dveře, ty se otevřely a my jsme vešli do temné chladné chodby.
V čele kráčel Daniel se mnou a za námi Tarja a Orni. Chodba byla docela široká a vedla daleko do tmy. Šli jsme zticha, hodně dlouho, skoro půl hodiny, když se monotónní kamenné stěny rozestoupily a my se ocitli v něčem, co nejvíc připomínalo odpočívadlo. Ve výklenku stál stůl s polstrovanou židlí. Jinak nic. Chodba pokračovala dál a my také. Po další půlhodině byl další výklenek, ale ani tam jsme se dluoho nezastavili. Měli jsme co dělat, abychom udrželi pozornost a bdělost, protože cesta byla dlouhá a nanejvýš jednotvárná. Orni trochu zrychleně dýchal a snažil se nezaostávat, ale známky únavy už na něm byly víc než patrné. Ale musíme dál. Všichni jsme cítili, že náš cíl už není daleko.
Ušli jsme pár set metrů, když se začalo citelně ochlazovat. I v tlumeném světle lampy jsme viděli, jak se nám před ústy sráží dech a pomalu jsme přestávali cítit prsty. Po pár krocích jakoby i světlo zamrzalo a pozvolna sláblo, jako když dohořívá svíčka. Chodba kolem nás se rozšířila do většího prostoru, který jsme ale už neviděli, protože lampa pohasla docela. A v tu chvíli kolem nás zaburácel hlas: "Kdo jste, že se odvažujete vyrušit Pána světa? Přišli jste se mi poklonit?" V temnotě pár kroků před námi se rozzářily dvě strašlivé obrovské úzké bílé oči. Jak hlas hřměl, okolní teplota ještě klesla a my jsme ztuhli zimou i zděšením. Věděli jsme, že jsme v pasti, do které jsem dobrovolně vstoupili.
"Mluvte, přišli jste se ke mně přidat?" zaburácel znovu a netrpělivě hlas a oči zazářily. "Ano, Pane světa, přišli jsme ti složit poklonu," odpověděl roztřeseným hlasem Daniel. Doufala jsem, že ví, jak se správně mluví s démony. "Přišli jsme ti sloužit," pokračoval a snažil se trochu zpevnit hlas. My ostaní jsme se pokoušeli prohlédnout okolní temnotu a najít cokoliv, co by nám pomohlo, ale tma byla dokonalá. "Výborně," protáhl démon, "tak tedy na důkaz své loajality si teď hned všichni vražte dýku do srdce. Tak vás přijmu mezi své služebníky." Cože?! Dane! Zděšeně jsme se otočili na Daniela. "Ale nejmocnější pane," zakoktal Dan, "my...my jaksi nemůžeme, my bychom pak umřeli a nemohli vám už dál sloužit." Argument to byl, myslím, dokonalý, ale ty strašné oči před námi se zúžily a hlas nám zavibroval tělem: "Vy se odvažujete protivit se vůli Pána světa? Mé rozkazy bude plnit každý a ihned!" "Ale ano, Pane, jistě, my už..." hlesl Dan. Co si proboha myslí? Že já tady teď vytáhnu dýku a zabiju se? Tak padlá na hlavu ještě nejsem! Ale jak získat čas?
"Mně nikdo odporovat nebude!" zaječel hlas. "Echronax!" Cože? Co to mělo být? Hádanka? Zmateně jsme se rozhlédli a já jsem hrozně zaječela. Strašně jsem se lekla. Po mé levici se rozsvítily další oči, podobné, ale rudé. "Baradax!" pokračoval démon a před Danielem se zjevily zelené oči a pak zvolal ještě dvakrát a byli jsme obklíčeni i zezadu. Srazili jsme se strachy k sobě, co to nejvíc šlo. "Zabte je a nažerte se jejich duší!" poručil hlas a vyrazil kupředu. Ostatní ho následovali.
Napřáhla jsem před sebe kuš, ale oči ty si jí vůbec nevšímaly. Byly už úplně u mě a já jsem ucítila závan příšerně mrazivého vzduchu a zalapala jsem po dechu. Šipka z kuše zazvonila o podlahu. Sotva jsem viděla ty menší rudé oči a zkusila jsem před nimi jsem otočku s pláštěm. Kupodivu se plášť o něco otřel, ale mně se nic nestalo.
Stále byla úplná tma, ale ty oči vydávaly zvláštní záři, takže jsme se už konečně mohli trochu orientovat v prostoru. Daniel po mé pravé ruce vyslovil zaklínadlo a paprsek světla narazil přímo do jednoho z démonů. Byl tak jasný, že jsme museli přivřít oči, ale zasažený démon zlostně zavyl. Orni potichu klel a Tarju jsem za sebou skoro neslyšela, jen svist kordu naznačoval, že nás stále neopustila. Doufám, že jí za to ještě budu mít příležitost poděkovat. Ale to už se bílé oči zase přiblížily ke mně. Přechytla jsem kuši do jedné ruky a pokusila se zopakovat fintu s pláštěm. Byl ale neuvěřitelně rychlý a ten mrazivý závan mi proměnil plíce v kus ledu. Nemohla jsem se pořádně nadechnout a cítila jsem, jak se mi chvějí ruce. Za chvíli zeslábnu tak, že už ani nezvednu kuš. Ani teď jsem nedokázala zamířit, ale rudým očím jsem se znovu vyhnula. Pokud zůstanu tady vepředu, ten bílý démon mě zabije. "Tarjo, kryj mě, couvám!" vykřikla jsem a doufala, že mě Tarja nezklame. Udělala jsem několik kroků dozadu, bílý démon na mě znovu vyjel, už byl téměř u mě, když se mu do cesty postavila štíhlá, téměř neviditelná čepel. "Pojď je mě, drahoušku," zašeptala Tarja, která se náhle postavila přede mě. Zalila mě vlna horké vděčnosti. Zvedla jsem kuš a vpálila šipku do jednoho rudého oka. Odměnou mi bylo bolestné zaječení.
Mezitím Daniel ještě jednou rozsvětlil okolí smrtícím paprskem. Orni bolestně zasténal a následně hodně sprostě zaklel. "Nemůžu střílet, ta svině je příšerně rychlá," ucedil a pokusil se uhnout modrým očím, které kolem něj tančily rychlostí myšlenky. Všimla jsem si, že při každém bolestném výkřiku menších démonů bílé oči zablikají a lehce pohasnou. Už zdaleka nesvítily s takovou intenzitou jako před chvílí."Máme šanci, útočme na toho bílého!" zaječela jsem a s námahou zvedla kuš. "Já vím," ozval se Daniel, "vždyť se snažím!" A opravdu. S holí v rukou se přibližoval ze strany k bílým očím.
Vystřelila jsem. Nemusela jsem se tentokrát bát, protože rudé oči mezitím zhasly a ten hlavní měl teď práci s Tarjou. Sice jsem zasáhla, ale Tarja současně zakolísala, kord jí vypadl z ruky a zhroutila se bez hlesu na zem. Ale ne! To ne! Rychle, další šipku, bylo mi zle, ruce jsem měla úplně ledové a necítila jsem spoušť. Ale cíl je přece tak blízko, že nemůžu a nesmím minout! Modlím se, aby Tarja byla naživu. Orni někde vpravo sípavě oddechuje, neslyším už švihání tětivy, zřejmě už nemá sílu napnout luk. Musíme to zvládnout! Bílé oči opět pohasly, teď už jen matně světélkují. Daniel hbitě uhýbá před jejich útoky, ale tísní ho také zelený démon, kterého si nikdo z nás nevšímá. Ne, musíme na vůdce, ten má v sobě sílu všech. Když padne on, padnou i jeho pomocníci.
Další šipka a další zásah. Střílím už úplně bez míření, ani by mi to nešlo, ale bílý démon už také zpomaluje. Uhýbá před Danovou holí a nemá čas na nás ostatní. Ještě chvíli, ještě a ještě šipka... a pak ty oči zamrkaly a s příšerným zavytím zhasly úplně. Současně s nimi zmizeli i ti další tři a když dozněl ten uširvoucí bolestný zvuk, střechová lampa zaprskala a ozářila okolí.
U nohou mi leží Tarja zkroucená do klubíčka, ale dýchá, pořád se jí u úst sráží ledový vzduch. Vedle mě se Orni trochu potácí, opírá se rukama o stehna, jeho luk leží na zemi. Pak mu z jedné ruky vypadne dýka a on se pomalu sveze do sedu. Daniel se ještě chvíli vyčkávavě rozhlíží s holí stále v pohotovosti, ale pak se otočí k nám a triumfálně se rozesměje. Přidávám se a Orni taky. Kdyby tu tak s námi teď byla Miška! Zvítězili jsme! Ano! ANO!
Až po chvíli se uklidníme a rozhlédnem se, kde to vlastně jsme, a uvědomíme si, proč jsme sem přišli. Pro předmět, který možná Jan Jiftis před svou smrtí vyrobil. Místnost kolem nás je dno obrovské šachty, která míří kolmo vzhůru. Je zařízená stolem, různými policemi a stojany s knihami a pergameny, ovšem to nás ani tak příliš nezajímá. Až teď vidíme, že jsme všichni ve velkém pentagramu nakresleném na podlaze a v jeho středu, kousek od ležící Tarji, se ve světle lampy leskne drobná stříbrná čelenka.
Orni nás ujistil, že je schopen chůze, Tarja je ovšem v hlubokém bezvědomí. Nemá však na těle žádnou viditelnou ránu, jen její kůže je úplně ledová. Orni usoudil, že se asi brzy sama probere, ale za jak dlouho to bude, to se neodvažopval hádat. Nikdo však neměl nejmenší chuť na tomto místě zůstat ani o vteřinu déle, než je bezpodmínečně nutné. Daniel zvedl čelenku, schoval ji k sobě aniž by ji nějak detailně prohlížel, já jsem zasunula Tarji kord do držáku a společně s Danem jsme ji zvedli a pomalu jsme se vydali na zpáteční cestu.
Trvalo nám to nejméně dvakrát tak dlouho, než když jsme šli tam, a ačkoliv Tarja byla vcelku lehká, stejně jsem museli mnohokrát odpočívat a ani Orni nebyl schopen jít příliš rychle. Všichni jsme ale měli před očima Julii, drobnou a bezbrannou v bílém hávu, přivázanou ke stromu, kde jí mohlo cokoliv ublížit. Pevně jsme věřili, že ta čelenka je to pravé, co jí pomůže, a nutili jsme se postupovat tak rychle, jak jen jsme mohli. Nakonec jsme byli z chodby zpět ve sklepě. Zavřeli jsme za sebou kovové dveře a konečně opustili tento prokletý dům.
Julii jsme naštěstí našli ve stejném stavu, jak jsme ji opustili. Naši koně byli klidní, jakoby se nic podivného a děsivého v posledních hodinách nestalo. To je dobře. Tarju jsme položili na zem a Daniel vytáhl čelenku. Bylo jasné, že to musíme zkusit hned teď, i když do úsvitu zbývá ještě aspoň hodina. Odvázali jsme Julii a nechali ji sedět zády ke stromu. Svou kuš jsem držela v pohotovnosti, ale pevně jsem věřila, že to už tentokrát dobře dopadne.
Daniel se nadechl, na chvíli zavřel oči a pak položil své sestře čelenku na hlavu.
Napjatě jsme očekávali, co se bude dít. Malou chvíli bylo napjaté ticho a pak sebou Julie zazmítala, prudce se prohnula, napjala, vykřikla, uvolnila se a sesunula se do trávy. A otevřela oči. Hnědé oči rodiny Tarrentů, které zdědila po matce. Daniel k ní ihned přiklekl a vzal ji do náruče. Díky.
Trochu jsme s Ornim poodstoupili, abychom sourozence nerušili. Dan šeptal sestře do ucha uklidňující slova, všechno vypadalo správně a v pořádku. Ale. Ale jen do té chvíle, než jsme si uvědomili, že Julie je sice při vědomí, ale drápky na jejích prstech nezmizely, ani uši a zuby se nevrátily do původního lidského tvaru. Ačkoliv to nebylo vidět, zřejmě jí zůstaly i růžky a křídla. To ne! Julie vypadala zmateně a vystrašeně, ale Danova přítomnost ji zřejmě uklidňovala. Když se ale od ní Dan trochu odtáhl, podívala se na své ruce, vyděšeně zaječela a znovu omdlela.
No tak to bychom měli. Co budeme proboha dělat? "Dane, neříkals, že to zmizí?" "Já nevím, já tomu zas až tak moc nerozumím," vrtěl hlavou zmateně Dan. " Je možné, že jsou ty změny trvalé. Ale je taky možné, že když to vyrůstalo nějaký čas, tak to taky bude potřebovat stejný čas, aby to zmizelo. Teď raději zkontroluju, jestli se toho démona úplně zbavila. Zavřel oči a položil Julii ruku na čelo. Po chvíli vstal a ulehčeně se usmíval. "Je to pryč. Je to vážně pryč!" "Hm. Jen aby zmizely i ty drápy a to ostatní." "Snad jo," podíval se s obavami na ležící Julii. "Snad to zmizí."
Mezitím se probrala Tarja. Chvíli byla trochu dezorientovaná, ale pak se na všechno upamatovala. Hned jsem jí poděkovala, jak mi pomohla v tom nejhorším, načež se Tarja zasmála, mávla rukou a prohlásila něco v tom smyslu, že s námi se tedy jeden nenudí, ale ať nepočítáme s tím, že do takovéto jámy lvové za námi poleze pokaždé. Už jsme jí nestihli odpovědět, protože Julie se probudila také a Daniel měl plné ruce práce s jejím uklidňováním a sliby, že všechny ty odporné výrustky co nejrychlej zmizí. Nechtěli jsme se tam už zdržovat, tak jsme Julii posadili na koně, pobrali věci a pomalu došli do Jižní. Do postele v hostinci jsme padli, až když bylo slunce už vysoko, vysoko na obloze.
Jinak, od Julie jsme se příliš mnoho nového nedozvěděli. Pamatovala si, že ji přepadli v Mistu, strčili do vozu a vezli několik dní. Nikam ji nepouštěli, netušila, kde je, a pak ji zavřeli někam do sklepa. Občas za ní chodil Lofondon, vyptával se jí na její rodinu a pak už si jen pamatuje, že ležela na studené kamenné desce, zaříkávání a dál už nic. Ze svého stavu byla značně zděšená, což se ani nedivím. Která z nás by v klidu nesla, že má místo prstů pařáty a když se usměje, tak před jejími špičáky zřejmě prchne i ten nejodvážnější a nejzamilovanější muž. Bylo mi jí velice líto, ale na druhou stranu - byla jsem tak vděčná za to, že žije a je duševně v pořádku, že nějaké kosmetické detaily jsem nebyla schopna už tak silně prožívat.
Tarja jede zatím s námi. Důvod nám neřekla, ale mně se zdá, že prostě nemá kam jít a že je jí s námi docela dobře. Bohužel, jakmile přestalo jít o život, začalo zase dost silně působit Tarjino osobní kouzlo, takže Orni má zase oči jen pro ni. Daniel se kupodivu zodpovědně věnuje jen své sestře, takže jsem zůstala tak trochu jako kůl v plotě. Ale zas tak mi to nevadí. Teď si ještě dlouho budu vychutnávat, že jsme zůstali naživu. Že Miška neumřela nadarmo. A že je konec dubna a okolo nás je krásně. Nádherně. Úžasně. Cítím celý ten velký svět kolem sebe, nevidím žádné zdi a žádné zákazy ani příkazy, jen dýchám a užívám si lehkého vánku, který vlní trávu a šumí v korunách stromů.
Večer jsme seděli dole ve výčepu a dávali si místní specialitu, když se otevřely dveře a do hospody vstoupil vysoký štíhlý muž v černém s kápí přes obličej. Došel až k našemu stolu, shodil si kápi a obdařil nás širokým úsměvem. Xartos! Hospodou to trochu zašumělo, židle zaskřípaly o podlahu, jak se hosté obraceli, aby si ho prohlédli. Temného elfa tu přece nevidí každý den. Někteří zamulali do talíře kletbu, někteří se zatvářili vyzývavě, ale většina prostě jen zvědavě zírala a pak se vrátila ke své sklenici. Xartos je ignoroval. Byla jsem tak ráda, že ho vidím, že jsem vyskočla a musela ho obejmout. Vypadal dobře, usmíval se a potřásl si s Ornim a Danem rukou. Tarja si ho celou dobu zvědavě prohlížela, připadalo mi, že odhaduje, nakolik jsou pro ni exoticky šedá kůže a bílé vlasy zajímavé. Pak mu graciézně podala ruku k políbení. Zatím vypadá nerozhodně, myslím, že si počká, až jak se bude Xartos dál vyvíjet. Orni ji při tom lehce poplašeně sledoval, Xartos jí rukou jen pobaveně, ale se vší slušností potřásl. Pak prohlásil, že má hlad jak vlk, a dal si dvojitou večeři.
Po jídle jsme šli do pokoje za Julií. Ta do výčepu nechodila, nechtěla se ukazovat před lidmi. Xartos si ji prohlédl a pak k velké radosti nás všech potvrdil, že s by s tím snad mohl něco udělat. Ale až zítra, protože dnes je hodně unavený.
Potom se do toho dal. Trvalo to několik hodin a celou dobu se nic nedělo, jen Xartos seděl na posteli, ruku měl položenou na Juliině čele a pekelně se soustředil. Po nějaké chvíli mu začal téct pot a já jsem většinu času strávila tím, že jsem mu ho utírala ho šátku. Nakonec Xartos slabě zasténal a v bezvědomí se mi sesunul do náruče. Položili jsme ho na druhou postel a jen doufali, že tohle neznamená úplný konec nadějím. Xartos spal skoro celý den, ale když se probral, ujistil nás, že už byl hodně blízko a že zítra to zkusí znovu. Šance tam prý je.
Zbytek dne jsem strávila povídáním s Tarjou, která mi o sobě prozradila, že pochází ze šlechtické rodiny, ale prý se strašně nudila a navíc ji pořád pronásledovali ženiši. Tak se sbalila a odjela. Hm. K tomu musím poznamenat, že docela chápu, že Tarju pronásledovali ženitbychtiví chlapi, jen bych nevěřila, že jí to mohlo nějak zvlášť vadit. Taky si dost dobře neumím představit, jak se takový šlechtic může nudit. Vždyť pořádají pořád nějaké plesy, tančí, zpívají, procházejí se, můžou jíst, na co si vzpomenou... určitě to není špatný život. Nebo se můžou učit bojovat, například Tarja se doma učila šermovat a je zřejmě hodně nadaná. Tak proč utekla? I když ... možná to trochu chápu. Měla sice všechno, ale sešněrovaná příkazy a zákazy, pravidly šlechtického vychování možná byla nešťastná. Mně v klášteře vlastně taky nic nechybělo a život tam byl bezpečnější než teď. A proč jsem odešla? Kvůli Narwikovi? Asi taky. Ale hlavně abych si o sobě mohla rozhodovat sama. Abych objevila ten velký svět kolem sebe. Hm. Vidím, že ten svět je mnohokrát horší, než jsem si kdy dokázala představit. Krutý. Nespravedlivý. Zlý... Někdy. Ale současně jsem volná a pro ty ostatní chvíle, kdy je svět krásný a plný smíchu a větru a vůně jara, tak pro ty stojí se do něj vypravit.
No. A Tarja také tvrdila, že bychom mohli hrát takovou nějakou šlechtickou hru, co se jmenuje šachy, ale že na to potřebujeme dřevěné figurky. Žádné jsme ale ve Sposově nesehnali, tak jsme se na to nakonec vykašlaly a radši si daly s Tarjou cvičný souboj. Do první krve. Dvakrát jsem vyhrála a to velice rychle. I když Tarja to s kordem umí vážně dobře, tak jí ještě chybí ty nenahraditelné zkušenosti ze skutečných soubojů. Chtěly jsme pokračovat, ale Dan nám to zarazil. Nevím, o koho se bál víc.
Skvělé! Dokonalé! Fantastické! Nejradši bych všem okolo dala pusu. Julie se probudila také, a když zjistila, že už je normální patnáctiletá dívka, rozbrečela se štěstím. A Daniel měl co dělat, aby nebrečel s ní.